5 věcí, které jste nevěděli o Playboyi

Playboy je fenomén. Jen málokterý pánský magazín dokáže sjednotit mezinárodní mužskou čtenářskou základnu tak jako Playboy. Možná právě úspěch Playboye leží v žaludku závistivců, kteří tvrdí že se nezakládá na promyšleném obchodním plánu.

 

Majitel a vydavatel Hugh Heffner podle nich vypustil na trh pouze pokleslou zábavu a sám se nestačil divit, jaký úspěch zaznamenal.

Když se na to však podíváme z druhého pohledu, tak dokonalé načasování mohlo být jedním z hlavních faktorů, díky němuž se Playboy stal magazínem, který si už léta drží svojí pozici. A to v časech pro tisk tak nepříznivých.

Nahá krása

První světová válka ukončila Viktoriánskou dobu plnou puritánů. Netrvalo dlouho a přišla světová ekonomická krize následována druhou světovou válkou. Několik desetiletí vyústilo v celospolečenskou ztrátu iluzí, zejména v případě mužů, kteří se z traumat války mnohdy zcela nevyhrabali, a když už, staly se z nich poměrně cynické bytosti.

Tradiční chápání rodiny, ve které muž plnil roli živitele a žena se starala o domácnost, bylo narušeno. Pozornost se obrací směrem ke konzumu. Lidé si chtějí užít, protože nevědí, kdy zase budou strádat.

Ženy jsou více emancipované a chodí po nákupech, to ale muže vůbec nebaví. Do jejich vkusu se roku 1953 perfektně trefuje právě Hugh Heffner s magazínem plným nejen nahých krásek, ale také inspirativních a zábavných témat.

Playboy málem nebyl Playboy

Časopis tak jak ho známe dnes a jehož název je v současnosti obchodní značkou, byl velice blízko tomu, aby se jmenoval úplně jinak. Heffner první číslo připravoval pod názvem Stag Party, což rozhodně nezní tak skvěle. Naštěstí pro nás už na trhu fungoval jakýsi magazín Stag a Hugh se zalekl možných právních problémů. Nakonec si nechal poradit od svého spolupracovníka Eldona Settlerse, jehož matka byla zaměstnána ve společnosti Playboy Automotive Company.

Playboy proti rasismu

S rozvojem televize vycítil Heffner velkou příležitost zajistit časopisu, který už měl stabilní čtenářskou základnu,masovou popularitu. V říjnu 1959 tak začíná připravovat show Playboys Penthouse.

Ta měla posloužit i rehabilitaci Hugovy osoby - mnozí lidé ho považovali za bláznivého úchyla. Záměry tak úplně vyšly, jako vedlejší produkt pak televizní Playboy bojoval proti tehdy stále ještě rozšířenému rasismu (v Americe), když se show účastnili černoši spolu s bělochy. To bylo do té doby nevídané.

Logo králíčka Playboye ukryto na každé obálce

V šedesátých letech začali editoři magazínu umisťovat na titulní stranu skryté logo Playboye, hlavu králíčka. A čtenáři se chytli, již brzy chodily do redakce dopisy naštvaných čtenářů stěžujících si na to, že logo králíčka v tom a tom čísle nemohli najít. Tradice přetrvala a editoři začali na obsahovou stránku doplňovat nápovědu bezradným čtenářům. Ještě předtím se ale logo Playboye stalo natolik známým, že na dopisy posílané do redakce či vydavatelství nebylo nutné psát ani adresu, stačilo nakreslit právě logo.

Finanční ůspěch Playboye je postaven na klubech a kasinech

Je neoddiskutovatelné, že časopis Playboy patří ke světově nejčtenějším a sám o sobě by byl velkým úspěchem. Jenže stále je to jen tištěné médium a těžko by svému majiteli vydělalo několik miliard dolarů. Heffner kolem magazínu ovšem vybudoval obrovské impérium v čele s kluby a kasiny v "playboyovském" stylu, který u mnohých přerostl v životní filozofii.

Když byl v Chicagu postaven první klub, platili členové poplatek padesát dolarů. Ukázalo se, že členství je otázkou prestiže a většina, kdo si ho zaplatila, se do klubu vůbec nepodívala. A těch několik desítek tisíc, co tak učinili, vyprázdnilo pod vlivem vnadných slečen své peněženky až do dna. Není divu, že se počet Playboy klubů a později kasin od té doby pořádně rozrostl.

Logo za půl hodiny

Přes všechno výše popsané byly začátky Playboye extrémně skromné. Heffner připravoval první číslo doslova na koleni ve svém chicagském bytě.

Symbol králíčka podle svých slov zvolil kvůli sexuálnímu podtextu a hravosti. Logo pak nechal nakreslit prvnímu výtvarnému řediteli časopisu Artu Paulovi.

"Kdybych býval věděl, jak se ten králík stane důležitým, asi bych si dal pořádně záležet a několikrát ho předělal. Takhle platil hned první pokus, který byl hotov asi za půl hodiny," vzpomíná dnes Paul.