Nehrajte si na drsňáky, může vás to zabít. Alespoň to tvrdí australská studie

Správný chlap nikdy nebrečí a se vším si poradí, musí být tvrďák a projevovat co nejméně emocí. Tak takové jsou patriachální stereotypy. Muži by podle nich v žádném případě neměli mít deprese, o pocitech slabosti nemluvě. Přitom právě toto může často muže dohánět k sebevraždám. Tvrdí to alespoň nová australská studie. Je první svého druhu, pod drobnohled si totiž vzala úctyhodný vzorek 14 tisíc pánů. A zjistila, že tradiční konzervativní očekávání, která má společnost na své mužské členy, vedou k tragickým koncům. To se, popravdě řečeno, tušilo již dávno, práce Jane Pirkisové však poprvé souvislost empiricky doložila.

Její tým vycházel z dotazníků, které vyplňovali muži ve věku od osmnácti do pětapadesáti let. První z nich zkoumal, nakolik se jejich postoje shodují s uznávaným soupisem jedenácti maskulinních norem, v jehož výčtu neschází například dominance, vůle podstupovat riziko, heterosexuální vystupování, důraz na prezentaci vlastního statusu. Výsledky poté vědci porovnávali s tím, jak respondenti odpovídali v odděleném šetření, které zkoumalo jejich sklony k sebevražedným úvahám.

Analýzou autoři studie zjistili, že deset z jedenáctky maskulinních norem se sebevražednými tendencemi nijak nesouvisí, jedna však ano. Kritický je stereotyp, který mužům diktuje, že musejí být za všech okolností soběstační. Že musejí naplňovat ideál, podle něhož se musejí vždy dokázat postarat sami o sebe. Podle něhož je přiznání slabosti a hledání pomoci selháním.Takoví muži totiž ve výzkumu vykazovali o 36 procent větší riziko myšlenek na sebevraždu nebo sebepoškozování. „Síla oné souvislosti nás zarazila,“ přiznává Pirkisová. Samozřejmě dodává, že soběstačnost je v mnoha ohledech pozitivní věcí, upozorňuje však, že má i své stinné stránky. A není je obtížné rozpoznat.

Diktátu na mužnost se snažíme dostát za každou cenu, byť to vede i ke komickým a nedůstojným situacím, tvrdí vědci.    Identifikují-li se muži s postoji jako „Nikdy nežádám o pomoc“ nebo „Trápí mě, pokud si musím říkat o pomoc“, je zřejmé, že se pomoci budou vyhýbat, i když ji v psychické krizi budou potřebovat. „Je-li muž zvyklý řešit své problémy výlučně sám a nechce-li vypadat slabý, dává smysl, že nevyhledá pomoc, pokud se mu nedaří dobře,“ říká Pirkisová.

Pirkisová nezastírá, že onen problém existuje i u žen. Zdůrazňuje však, že typicky je to mužský znak. „Pojetí maskulinity nejsou produktem snů jednotlivých mužů, jsou na ně uvalována společností, od raného dětství a mnoha propracovanými způsoby. Pokud je ono pojetí soběstačnosti pro některé muže, ale i některé ženy problémem, musíme jako společnost přemýšlet, jak vychováváme chlapce a dívky. I dnes se hochům říká, že muži nepláčou, a mladíkům, aby byli drsní,“ vysvětluje Pirkisová.

Vědci zjistili, že pokud muže budou jen povzbuzovat, aby se pomoci nevyhýbali, utečou před nimi. Když ale přestali mluvit o pomoci a terapii, a místo toho zdůrazňovali, že jde o to, jednat a chopit se kontroly nad vlastním zdravím, začalo to působit.

Zdroj:xman.idnes.cz